Zjevení k. 2 a 3: Listy sedmi církvím

Úvod:

Sedm církví, kterým jsou adresovány vzkazy od Ježíše Krista prostřednictvím apoštola Jana, byly konkrétní církve v Malé Asii v lokalitě dnešního Turecka. Kde bývaly křesťanské církve je dnes Islám. Protože kniha Zjevení (Odhalení) je kniha prorocká, dočteme se daleko víc, než pochvaly a výtky těmto konkrétním církvím. Z těchto pasáží můžeme vyvodit užitečné hermeneutické principy pro dnešní dobu, podle typu dané církve (např. církev, která zapomněla na svou první lásku, dále církev pronásledovaná, církev věrná, církev vlažná...).

Připomeňme si, že klíčem ke složení „pucle“ Zjevení je verš 1:19: Zapiš tedy, co jsi viděl, co se děje, a co se bude dít potom.  Prošli jsme první kapitolou, která popisuje věci, které Jan viděl – tj. věci minulé. Začátek třetí části Zjevení, té budoucí,  je jasně naznačen na začátku k. 4: Po těchto věcech... (NBK = potom). Z toho vyplývá, že druhá část Zjevení je popsána v k. 2 a 3 - „věci, které jsou.“ (NBK – co se děje). V Řečtině je použit přítomný, nedokonavý čas – pořád se to děje, i dnes. K. 2 a 3 jsou jediná část Zjevení, která oslovuje dobu dnešní, dobu církve. Jsou napsány pro naše poučení, varování a povzbuzení. Proto se nad nimi pozastavíme ve větším detailu. 

(Zjevení k. 4 – 19 především popisují naplnění poslední sedmy let z Danielova proroctví sedmdesáti sedem („týdnů“) let – Dan 9:27. Zjevení k. 20 a 21 popisují pozemské Tisícileté království, poslední Satanovu vzpouru, Poslední soud, a konečně – požehnaný věčný život v perfektním Božím království na Nové zemi a v Novém nebi).

 Zj 1:20 se zmiňuje o tajemství sedmi zlatých svícnů. Je vysvětleno, že 7 svícnů představuje sedm církví v Malé Asii, ale jsou spojeny s tajemstvím. Mnoho lidí se snažilo použít různé klíče k odemknutí tohoto tajemství, ale na nic se nepřišlo, až si jeden pilný student Bible pomyslel: „Není to náhodou tak, že když tato část knihy představuje „věci, které jsou,“ Boha potěšilo sdělit nám prorocky historii církve pro celý věk církve? Ale bude ten klíč pasovat do tohoto zámku?

A tak porovnali první část historie církve - ranou, apoštolskou církev s církví v Efezu. A klíč perfektně pasoval. Porovnali druhou část církevní historie s listem Smyrně – opět to pasovalo. A tak pokračovali, až došli k listu církvi v Laodikeji, která odpovídá stavu nominální církve v dnešní době. A tak řekli, ha, odhalili jsme tajemství: Zámek byl odemknut, tudíž máme správný klíč.

Pán si vybral sedm církví, protože v Písmu sedm je číslo perfektnosti. A Pán si vybral konkrétně těchto sedm církví, aby nám ilustroval stádia historie církve (a také typy církve). Stačí si přečíst těchto sedm listů a porovnat je se spolehlivým zdrojem církevní historie a uvidíte, jak dobře klíč pasuje.

I samotná jména církví mají svůj význam. Nebylo by možné pozměnit pořadí těchto církví. Pak už by nepasovaly na církevní historii.

Listy těmto sedmi církvím nastínily budoucí historii církve až do konce doby, do druhého příchodu Ježíše Krista. Účelem tohoto komentáře je soustředit se na úžasný fenomén, jak historická období v dějinách církve pasují na pořadí a charakter těchto sedmi místních církví, existujících na konci prvního století. Je úžasné, jak Pán dopředu odhalil, co se bude dít s Jeho církví po celá staletí, až do Jeho návratu. Zároveň můžeme odvodit závěr, že podle této předem nastíněné historie církve se dnes nacházíme na samém konci historie církve, blízko Jeho Druhému Příchodu. Maranatha!

Zjevení 2: Listy prvním 4 církvím

1. Efez. Církev, která zapomněla na svou první lásku. (Zj 2:1-7)

Efez znamená „vytoužený“ – ve smyslu, jakým se Řek díval na dívku svého srdce. Efez je obraz církve na jejím počátku, církev prvního století, kdy Pán držel hvězdy (své služebníky) ve svých rukou a řídil jejich službu. Posílal je sem a tam, jak viděl potřebné, aby hlásali evangelium a sloužili Jeho svatým.

Ranná církev kráčela v oddělení od světa. Ř. Slovo pro církev je ecclesia – povolané, vybrané společenství. Bůh si povolal svůj lid ze světa. Jakýkoliv pokus stmelit církev a svět je proti Jeho mysli. Církev nikdy svět neobrátí, jak si to myslí tzv. postmillenialisté, protože hříšný, byť spasený člověk není schopen obrátit celý hříšný svět. Na první pohled to vypadá, že víc a víc lidí v něco věří. Jeden člověk se zeptal kazatele: „nemyslíte si, že svět se víc a víc obrací? No, odpověděl kazatel, vidím, že svět se stal trochu víc věřícím, ale věřící se stali nesmírně světskými. Církev ve světě je jako loď na vodě. Ale když je svět v církvi, je to jako voda v lodi, a to není dobré. Protože církev znamená „povolané společenství“, kdyby byl celý svět obrácen, nebylo by z koho by Bůh mohl svůj lid povolat. 

Ve dnech Efeské církve věřící nemohli vystát ty, kdo byli zlí. Ale v dnešní době je církevní kázeň téměř neexistující. „Hlavně, ať je nás víc“, je motto dnešní církve, a zavírá nad hříchem svých členů oči. Ale Efeská církev nechtěla větší počet lidí pokud to nebyl svatý počet lidí. Nechtěli, aby církev rostla na úkor svatosti. A navíc byli věrní pravdě. Vyzkoušeli ty, kteří tvrdili, že jsou apoštolové a shledali je lháři a nebáli se to říct. Nezavírali oči nad liberálními teology. Neříkali, no, doktor teologie Honza Bludař sice nevěří v panenské početí, nevěří v Božství Krista, nevěří, že Kristova krev smyla naše hříchy.... Ale víte co, on má zase jiné kvality – má tolik lásky a tolerance, a tak bychom neměli být na něho tak tvrdí... Vždyť učí ze srdce, a s takovou vášní....  Efeská církev by odmítla jeho heretickou službu.

V. 3 – trpěli pro jméno Kristovo. Ne pro svou nemoudrost, ale pro Krista. Ale i tak zde máme první náznaky dekadence: V. 4:  Opustili svou první lásku. Jejich srdce se začala od Krista vzdalovat! A tento duch vzdalování pokračoval a rostl v církevní historii až do dnešního věku vlažné Laodikejské církve.

2. Smyrna. Církev pronásledovaná. (Zj 2:8-11).

Smyrna znamená hořká, významem podobným slovu myrha. Smyrna je církev 2. a 3. Století. Myrha je v Písmu často zmiňována ve spojení s nabalmováním mrtvých. Aby myrha vydala svou vůni, musela být rozdrcena. Toto souhlasí s druhou fází církevní historie, kdy církev byla drcena pod podrážkou Římského impéria. Bůh to dopustil, aby se církev probudila ze své letargie. Nikdy církev nevydala více sladké vůně, než v těchto dvou stoletích téměř nepřetržitého mučednictví. Místo honosných kostelů se tajně scházeli v katakombách.  I když byli chudí, vyhlášeni za nepřítele impéria – pro svou oddanost Kristu, v Božích očích byli velice cenní a bohatí. Byli chudí ve smyslu materiálního vlastnictví, ale bohatí ve smyslu víry.

Kromě pohanů jim dělala potíže také „synagoga satanova“ (2:9). Znám rouhání těch, kdo si říkají Židé, ale nejsou, protože jsou synagogou satanovou. Ježíš poukazoval na kvas Judaismu, na Židy obřezané v těle, ale ne v duchu (Řím 2:29). Ty, kteří nebyli „pravé obřízky,“ apoštol Pavel oslovoval ve svém listě Galatským.

Tak jako všude jinde, tak i ve Smyrně byli Židé tvrdě proti křesťanství; při umučení Polykarpa se připojili k pohanům... při jeho upálení za živa nosili vlastníma rukama polena na oheň.... Jenom jednou je slovo „synagoga“ v novém Zákoně použito pro křesťanské shromáždění – apoštolem, který se co nejdéle snažil udržet spojení mezi Církví a židovskou synagogou (Jakub 2:2). Jak Židé vzdorovali křesťanství, které se víc a víc zakořeňovalo mezi národy, pojem „synagoga“ byl ponechán (nevěřícím) Židům a křesťané přijali čestný název „Církev.“  ... Židé, kteří mohli být „Církví Boží,“ se teď svým vzdorem stali „synagogou satanovou.“ Podobně „trůn satanův“ (Zj 2:13) představuje pohanský vzdor a „hlubiny satanovy“ (Zj 2:24) vzdor heretiků. (Jamieson, Fausset & Brown).

Budete mít soužení po deset dní. Henry Ironside: Je významné, že během dvou století perzekuce, která začala pod vládou Nera a skončila v r. 312, bylo vydáno deset ediktů, nařizujících eradikaci křesťanů. Poslední edikt byl vydán Diokleciánem. Dioklecián byl desátý persekutor. Svědectví umírajících křesťanů znova a znova vedlo jejich pronásledovatele k tomu, aby přijali Pána Ježíše za svého Spasitele. Moc Pravdy v životech mučedníků byla přesvědčivá.

O pronásledovaných křesťanech 2. a. 3. Století se říká, že „krev svatých byla živnou půdou víry.“ Čím víc jich zamordovali, tím víc lidí vidělo v jejich neochvějné, pokorné víře až na smrt tu pravou víru. Tím víc lidí se na ni obracelo.

Četl jsem dopis, který poslali přežilí křesťané r. 177 n.l. z oblasti dnešního Francouzského města Lionu. Zamysleme se nad průběhem pronásledování, protože satan pořád funguje podle stejného starého mustru: Křesťané byli nejprve vypovězeni z lázní a z trhu. (Začalo to celkem „nevinně“- „pouhé“ degradování lidské důstojnosti. To už dnes mnozí křesťané zažívají i ve „vyspělých“ zemích.) Pak se pronásledování stupňovalo fyzickými útoky a okrádáním. Nakonec se do toho vložilo vedení města, které zahájilo vyšetřování - a zavírání křesťanů do vězení. (Co jiného byste čekali od vedení, které už před tím dovolilo diskriminaci křesťanů). Při vyšetřování byli křesťané pomluvami obviněni z incestu a pojídání vlastních dětí (démonizace křesťanů). To vyvrcholilo v davovou hysterii. (Nějak to „uniklo“ na veřejnost.) Zběsilý dav je začal lynčovat, hromadně zatýkat  a mučit. Byli mučeni katem nejhroznějším způsobem, a přesto umírali s úsměvem na rtech. („Zločinci“ pokorně trpí a „Spravedliví“ brutálně prolévají krev. Neříkal Ježíš, že vládcem tohoto světa je ďábel? Jn 12:31, 14:30, 16:11).  V dopise jim bratři říkali „svědkové.“ Svědkové o Kristově zmrtvýchvstání. To je obraz církve 2. a. 3. století. Ve světě, ale ne ze světa. Ďáblovy pokusy zničit církev násilím mu nevyšly. Být křesťanem v těch dobách něco znamenalo protože to hodně stálo.

3. Pergamon. Církev v kompromisu se světem. (Zj 2:12-17).

Pergamon má dva významy: Svatba a vyvýšení. Byla to doba 4.-6. Století, kdy byla církev vyvýšena na trůn a oddána se světem. Církev a římský stát byli sjednoceni pod vládou císaře Konstantina a jeho následovníků (Phillips).

Ježíš řekl, že ví, kde církev přebývá – tam, kde je Satanův trůn. Co byl Satanův trůn? Kdybyste se zeptali pronásledovaných křesťanů ze Smyrny, kde je satanův trůn, bez váhání by vám řekli, že v Římě. Ale v tomto období Pergamonu sedí na trůnu impéria - sama církev. Jak se to mohlo stát?

Po smrti Diokleciána bojoval o trůn Konstantin a Maxentius. Traduje se, že Konstantin měl vidění ohnivého kříže a slyšel hlas, který mu řekl: „Dobývej v tomto znaku!“ Lámal si hlavu, co to vidění znamenalo a bylo mu řečeno, že kříž je znakem křesťanů, a že to znamená, že ho Bůh povolal, aby byl ochráncem křesťanského náboženství. Pokud vizi poslechne, zvítězí nad Maxentiem a stane se vládcem světa.

Konstantin si předvolal křesťanské biskupy a požádal je, aby mu vysvětlili křesťanskou víru. Přijal jejich učení a prohlásil se za Bohem ustanoveného ochránce církve. Ale je na pochybách, jestli byl Konstantin opravdu spasený.

V každém případě zvítězil nad Maxentiem a stal se císařem. Jednou z prvních věcí, co udělal, bylo zrušení pronásledování křesťanů. Zahrnul biskupy nechtěnou poctou a posadil je na trůny spolu se šlechtici impéria.   

Během těchto staletí byla pravda Druhého příchodu Krista zapomenuta. Biskupové si chybně začali myslet, že Konstantinovo impérium se stalo Kristovým královstvím. Mysleli si, že církev už vládne, a to trvalo až do Reformace, kdy zase vysvitlo světlo Pravdy.

Je zajímavé, že i když je Kristus viděl sedět na Satanově trůnu, přesto je pochválil za to, že nepopřeli Jeho jméno. V této době církev bojovala s Arijskou herezí. Árius popíral Božství Ježíše. Teologická bitva se tak rozpálila, že sám Konstantin se rozhodl vzít záležitost do vlastních rukou a svolal sněm v Nice. Zde více než 300 biskupů debatovalo o tom, jestli je Kristus Bůh nebo jen superčlověk. Diskuse byly ohnivé. Konstantin seděl na zlatém trůnu a předsedal tomuto sněmu jako uznávaná hlava církve, zatímco zároveň držel titul Ponifex Maximus – nejvyšší kněz pohanů. Hmmm. Je to tajný titul, který i dnes drží papež. Po dramatických debatách málem vyhráli Árijci. Ale nakonec situaci zachránil poustevník z pouští Afriky Athanasius, se svým strhujícím svědectvím. Biskupové se vzpamatovali a veřejně rozhodli, že Kristus je Bůh. A tak ani tato světská církev nepopřela Kristovo jméno.

Učení Balámovo.  Nesvaté sňatky mezi Midiánskými ženami a Izraelci (Numeri 25:1-9) jsou narážkou na nesvatý sňatek církve a světa. Když se Satanovi nepodařilo zničit církev v období Smyrny pronásledováním, změnil taktiku - vstoupil do církve a – zkorumpoval církev. Pro církev je nebezpečnější, když ji svět chrání, než když ji pronásleduje. Církev vstoupila do sňatku se světem, který ukřižoval jejího Ženicha. Od tohoto nesvatého spojení nikdy nečinila globální pokání.

Tento stav církve zákonitě vedl k další herezi – učení Nikolajtů. Pojem Nikolajté je Řecké slovo, které znamená „vládci nad lidmi.“ Nikolajtismus je vlastně kněžství, vládnoucí nad davem jako nad svým majetkem. Podle Bible však nemá Boží služebník svým ovečkám vládnout, ale SLOUŽIT. V listě do Efezu je Ježíš pochválil, že nenávidí skutky Nikolajtů, kteří, jako Diotrefes ve 3 Jan 9 milovali přední místa v církvi. Ale podle listu do Pergamonu, Nikolajté už zaujali svou pozici uvnitř církve. To bylo v době, kdy klerikové byli bráni jako Božští nadlidi, kterým se lidé museli klanět. To vše připravilo cestu pro další stádium církve – doby Thyatirské církve.

ÚVOD K NÁSLEDUJÍCÍM HISTORICKÝM OBDOBÍM CÍRKVE: 

Cílem následujících pasáží (včetně církví v k. 3) je poukázat na omyly i svévolné chyby v církvi, aby církev opustila cestu podle lidí a vrátila se na cestu podle Boha.  Je cesta, která se zdá člověku správná, ale na konci je to cesta smrti. Pří  14:12, 16:25.

Jde totiž o to úplně nejdůležitější v životě lidí – KDE LIDÉ STRÁVÍ VĚČNOST! Proto nemůžeme přistupovat lajdácky k církevním záležitostem, protože církev má Bohem daný mandát přivádět lidi k Bohu (Mt 28:19-20, MK 16:15, Lk 24:46-47, Jn 15:27,  Sk 1:8).

Pokud to církev dělá špatně, podle slov Ježíše pak dělá z lidí dvakrát větší syna pekla, než jsou oni – a to je ten nejhroznější zločin, kterého se lidé mohou dopustit – dávat lidem naději nebe, zatímco je slepě vedou za sebou do pekla.  Mt 23:15, NKJ: Běda vám, znalci Písma a Farizejové, pokrytci! Protože cestujete po zemi i po moři, abyste získali jednoho obráceného, a když ho získáte, UDĚLÁTE Z NĚJ DVAKRÁT VĚTŠÍHO SYNA PEKLA, NEŽ JSTE VY. Toto Ježíšovo silné varování Farizeům a znalcům Písma zrovna tak platí pro novodobé farizeje a znalce Písma v církvi! Ale i pro každého řadového křesťana, který nezbytně svým chováním VYUČUJE své okolí o církvi a jejím Pánu. Co nespaseným lidem o církvi svým chováním a učením ukazujeme? Korupci, nemorálnost, pokrytectví, křiváctví....  nebo poctivost, svatost, upřímnost a obětavost? Ukazujeme jim ovoce Ducha (Gal 5:22-23) nebo ovoce těla? (Gal 5:19-21). Jakého Krista vykreslujeme svému okolí svým chováním a mluvením?!

KŘESŤANÉ, PŘESTAŇME SI NĚCO NAMLOUVAT! CÍRKEV JE DNES V OBDOBÍ LAODIKEJE – JE V DEZOLÁTNÍM STAVU. JE NA ČASE ŘÍCI, ŽE CÍSAŘ PÁN JE NAHÝ! A PAK TO NAPRAVIT. POKUD BYCHOM SAMI NEMOHLI ZMĚNIT KORUPCI V CELOSVĚTOVÉ CÍRKVI, MŮŽEME VŽDYCKY ZMĚNIT SEBE. POKUD BY VĚTŠÍ POLOVINA ŘADOVÝCH KŘESŤANŮ ČINILA POKÁNÍ OD SVÉ TĚLESNOSTI, KORUPCE BY SE V CÍRKVI NEMOHLA UDRŽET!

„Pokud se Můj lid, který je nazýván Mým jménem, pokoří, a bude se modlit a hledat Mou tvář, a ODVRÁTÍ SE OD SVÝCH ZLÝCH ZPŮSOBŮ, potom uslyším z nebe a odpustím jejich hříchy, A UZDRAVÍM JEJICH ZEMI. 2 Letopisům 7:14, NKJ.

Lidé mohou napravit své chyby a opustit své hříchy jenom když si připustí, že nedělají, co je správné v Božích očích. Jak poznáme, jestli děláme, co je správné v Božích očích? Studujeme Boží Slovo – bez předsudků, a nevybíráme si jen to, co se nám zrovna hodí. A přitom se Božím Slovem řídíme - ne „pěknými názory“ sympatických a vlivných lidí.

Co tady teď napíšu, nemá za cíl urážet lidi v církvi. Cílem je pomoci lidem, kteří byli svedeni z cesty nebiblickým učením a praktikami, aby se mohli vrátit na tu cestu správnou – podle Boha, ne podle lidí. Jak může obyčejný člověk poznat, kudy vede správná cesta do nebe? ČTENÍM A STUDOVÁNÍM JEHO SLOVA, BIBLE. Každý člověk má tu samou možnost. Není pravda, že k tomu potřebuje výklad od „vysvěcených vůdců.“ Svatý Duch vede každého ZNOVUZROZENÉHO křesťana do vší pravdy – Jn 16:13. Samozřejmě, dobří učitelé Bible křesťanům pomáhají a urychlují proces učení se Božího slova. Ale nikdo není odkázaný na milost a nemilost názorům „učenců.“ Mnoho „učenců“ dnes totiž učí podle těla a ne podle Ducha a tak při všech svých znalostech a inteligenci jim chybí Boží vedení a nejsou schopni „správně rozdělovat Slovo Pravdy“ (2 Tim 2:15), i když se právě tím často ohánějí. Poznáte je ne podle jejich znalostí, ale podle jejich OVOCE. Mt 7:16, 20, 12:33; 2 Kor 5:17; Jn 15:4; Lk 6:43-46;

Když posvítíme na některá učení a praktiky v církvi světlem Božího slova, je možné, že se někteří lidé urazí. Proč? Třeba i proto, že mají raději své tradice než Boží slovo.  Lidé neradi mění své vyjeté koleje. Mk 7:13, CJB: Takto svou tradicí, kterou jste převzali, RUŠÍTE BOŽÍ SLOVO!  Ne, že by všechny tradice byly špatné, ale ty tradice, které ruší Boží Slovo, ty jsou určitě špatné.

Snad by každý rozumný člověk alespoň souhlasil s tím, že základem uvažování nad tím co je v církvi dobře a co je špatně nejsou slova mocných, vlivných lidí, ale slova Boha. A ty jsou zaznamenané právě v Bibli. Podle Bible je každý člověk hříšný, nedosahuje Boží slávy, nedosahuje Boží moudrosti. Slova Boha by pro nás měla být vždy důležitější, než slova lidí. Nejen proto, že Bůh je moudřejší, než lidé, ale především proto, že při Soudu nebudeme stát před vlivnými lidmi, ale i ti vlivní budou s námi stát před Všemocným, Vševědoucím, Všudypřítomným Bohem Stvořitelem. Soudit bude Bůh, ne lidi. A tak potřebujeme poslouchat Boha , který se nám zjevil prostřednictvím Bible, ne boha, který je výplodem lidských představ. Zde je na místě poukázat na to, že nejvyšší autoritou logicky musí být Boží slova a nesmíme k nim přidávat výnosy, názory a „výklady“ vedení církve. Vedení církve totiž nemají křesťané poslouchat slepě. Mají se naučit rozlišovat mezi pravými služebníky Božími a těmi falešnými, aby se nedali svést z cesty. Protože úzká je branka a těžká je cesta, která vede k životu a je málo těch, kdo ji nachází. Mt 7:14.  Jak dospěla církev do dnešního dezolátního stavu? Začala se držet víc a víc svých tradic a názorů, místo Božího slova!

4. Thiatira: Zkorumpovaná církev. (Zj 2:18-29).

Kromě konkrétního sboru na konci 1. století, s jeho klady a zápory, a Ježíšovým vybídnutím, aby vydrželi až do konce, historické pojetí Thiatiry je podivuhodné.

Historická Thiatira:

Slovo Thiatira je těžší definovat. Jméno pochází ze dvou slov – jedno znamená oběť a druhé znamená nepřetržitý. Tedy nepřetržitá oběť – každou mši. Toto období církve začalo v 7. století. Římský biskup byl též poprvé uznán za Kristova mluvčího a viditelnou hlavu církve. Tím začalo papežství.

Ve Zj 2:18-29 Pán nejprve dává Římu uznání za mnoho dobra. Je pravda, že od 7. století až dodneška mnozí mniši a jeptišky byli připraveni i položit svůj život za potřeby chudých a nemocných. Staletí před Lutherem, každá nemocnice v Evropě byla katolický klášer nebo konvent.

Pán okomentuje její dobré skutky, ale soustředí se na velký problém zvaný Jezábel.

Abychom rozuměli tomuto verši, musíme zavítat do SZ v době Izraelského krále Achaba a jeho ženy, fénické princezny Jezábel. Jezábel byla zručná v míchání věcí a tak smíchala pohanské náboženství Féničanů a víru Izraele pěkně dohromady. A to je Římsko katolická církev – směsice pohanství, křesťanství a Judaismu. Odkud přišly všechny Katolické pověry a klanění se soškám? Od pohanů. Bylo to vmícháno do církve pod záminkou, že to pomůže obrátit pohany na křesťanskou víru. Nerad to říkám, ale od sedmého století by jeden těžko poznal rozdíl mezi katolickou mší a pohanskou modloslužbou.

Zkuste zajít do Římsko-katolického kostela a po mši si prolistujte celou Bibli a zeptejte se: Je v Bibli něco takového? A odpovíte si, ne, není. Odkud se to tedy vzalo? Běžte z katolického kostela do pohanského chrámu – a tam to všechno najdete. Duchovní smilstvo a modlářské hody = spojení církve se světem a uctívání model, což je striktně zakázáno v 2. Přikázání – Ex 20:4-5 (Phillips).

Římsko-katolická církev jak ji dnes známe, vznikla až v 7. století, kdy byl papež uznán za hlavu křesťanství, kdy byla ustanovena „mše,“ a kdy byl Římem přijat tzv. Mariánský kult – uctívání Marie, „Matky Boží.“ Tvrzení, že římsko-katolická církev je ta nejstarší, je hrubé překrucování historie i pravdy. Bohu navíc vůbec nejde o to, která církev je nejstarší, ale o to, která církev Bohu patří a která je mu věrná!

Mým cílem není urážet zde katolíky, protože ani protestantská církev se nemá z Božího pohledu leckdy čím chlubit. Sám nejsem katolík, ale nepovažuji se ani za protestanta, protože proti ničemu neprotestuji. Tedy kromě toho, když se překrucuje Písmo, ať se toho dopouští protestanti nebo katolíci. Jsem jednoduše křesťan, následovník Krista. Cílem tohoto komentáře je odhalit chyby církve ve světle Božího slova. Přece by nás mělo zajímat, co je správné v Božích očích a ne co je správné v očích lidí. Porovnáme tedy pravdu a standart Božího slova s tím, co se děje v církvích, abychom si mohli být těch chyb vědomi - a také být ochotni je napravit. 

A. Papež jako hlava církve:

Apoštolská posloupnost:

Katolíci často tvrdí, že první církev byla Římsko-katolická církev, protože apoštol Petr byl její první papež a následující papeži mají apoštolskou posloupnost odvozenou od apoštola Petra skrze vkládání rukou. Katolíci tvrdí, že různé formy Protestantské církve se odloučily od katolíků a že žádná protestantská církev neexistovala dokud nevstoupil na scénu Martin Luther v 16. století. 

Ale to prostě není pravda. Kromě jiného, z Biblického pohledu byl apoštol Petr povolán, aby přinesl evangelium Židům. Ke kázání evangelia pohanům byl povolán apoštol Pavel (Gal 2:7-9). Pokud by tedy Bůh uznával katolické pojetí apoštolské posloupnosti, podle jejich vlastních kritérií by musel být prvním papežem apoštol Pavel, ne Petr. Židé nakonec jako národ evangelium odmítli a až na výjimky odmítají dodnes, a tak církev se skládá převážně z národů (pohanů), kterým přinesl evangelium apoštol Pavel, ne Petr!

Navíc žádná katolická církev pod vedením papeže neexistovala před 7. stoletím! Prvních 6. století se církev sice víc a víc korumpovala a odpadala od pravdy Božího slova, ale až v 7. století byli muži vydávající se za služebníky Boží ochotni uznat papeže jako hlavu křesťanství. (Jenže hlavou pravé církve je Kristus, ne člověk – Ef 5:23).

Katolík si jednou rýpl do protestantské dívky: „kde byla tvoje církev před vládou Jindřicha VIII?“ „No, pane, byla tam, kde vaše církev nikdy nebyla.“ „A kde to je?“ „V Bibli,“ odpověděla dívka. J

Kristovy církve v každé generaci nejsou ty, které jsou řízeny potomky předešlých vůdců („apoštolů“), ale lidmi, které si Svatý Duch povolal, aby Kristu sloužili. Je známo, že potomci zbožných vůdců nemusí být zbožní, což už je vidět na historii Judských králů. Bůh si služebníky církve sám povolává – v každé generaci - a církev je ordinuje, když rozpozná, že jsou Bohem povoláni. Dnes se to často dělá obráceně – někdo z nějakých pohnutek vystuduje teologickou školu a je tím automaticky postrčen do vedení v církvi – často bez ohledu na to, jestli s Bohem vůbec kráčí. Takový je ale nádeník (Jn 10:13), který vidí Boží práci jako ZAMĚSTNÁNÍ, místo SLUŽBY, ordinované a posvěcené Bohem. 

B. Ustanovení mše:

Thiatira znamená nepřetržitá oběť. A právě v tomto období Římská církev ustanovila svou největší chybu – oběť při mši. Římsko-katoličtí kněží prohlašují, že při mši nabízejí nepřetržitou oběť za hříchy mrtvých a živých. Z této fundamentální chyby pramení další chyby římsko-katolického učení. Pokaždé, když katolický kněz vysluhuje mši, totiž popírá dokončené Ježíšovo dílo na kříži. Ježíš z kříže zvolal: „Je dokonáno“ (Jn 19:30). List Židům se do detailu zabývá tím, že Kristus byl obětován jednou provždy a žádné jiné oběti už nejsou třeba.

Kněz údajně presentuje Krista, přítomného v hostii, jako oběť za hříchy mrtvých a živých. Ale jediný způsob, jak by Kristus mohl být obětován, je zabít ho, jako ho zabili na kříži. A tak je kněz vinen ze zabíjení Krista pokaždé, když vystrojuje mši!

Navíc, co je to za hloupost říkat, že při mši lidé pojídají Krista! Že kněz má moc proměnit hostii v  Kristovo tělo, i když dál vypadá jako hostie a víno v Kristovu krev, i když dál vypadá a chutná jako víno! Opravdu divný „zázrak,“ když tohle může udělat kdokoliv – „proměnit“ to víno v Kristovu krev, když dál vypadá a chutná jako víno.

C. Marie, Matka Boží: 

V sedmém století byl také Římem ustanoven tzv. Mariánský kult, charakteristický pro dnešní Římsko-katolickou církev, tj. uctívání Marie jako Matky Boží. (Encyclopedia of the Middle Ages, Vol 1, pg. 919, André Vauches).

Ježíš se listě Thyatiře presentuje jako Syn Boží. Proč? Protože v katolické církvi je kladen důraz na to, že je syn Marie. Je pošetilé si myslet, že skrze modlitbu k Marii si někdo vyslouží u Krista protekci! Ježíš řekl, že k Otci nikdo nepřijde jinak, než skrze Něj (Jn 14:6).

Nepopírám zázračné početí ze Svatého Ducha, ani to, že Marie byla nejpožehnanější ze všech žen. Je však fatální chyba dělat z Marie „Matku Boží,“ což v římsko-katolickém kontextu uděluje Marii prominenci nad Kristem.

Jak může mít člověk prominenci nad Bohem?! 

Od toho pak není daleko k jejímu titulu „Královna nebes.“ To je další fatální chyba, protože to je modla Starého Zákona, které Izraelci sloužili a Bůh se na ně za to hněval – Jer 7:18, 44:17-27. 

I Marie byla jen člověk a tudíž hříšník a tak i ona potřebovala spasení od svých hříchů. Svědčí o tom i fakt, že musela po porodu projít stejným SZ očistným procesem jako každá jiná žena – Lev 12:2-6, Lk 2:22-24.

Tvrzení, že Marie byla perpetuální panna je absurdní popírání Božího slova, kde se píše, že Ježíš měl další bratry a sestry – Mt 13:55-56, Mk 6:3, Lk 2:27, 8:20, Jn 2:12, Sk 1:14. Marie podle Písma neměla pohlavní styk s Josefem pouze do porodu – Mt 2:23-25.

Více o Marii zde.

Zpět do dnešní doby:  Zjevování Marie:

Nechci urazit žádného katolíka – ale ty zjevování „Panny Marie,“ které se občas nazývají „Královnou nebes“ a „Spoluspasitelkou“ (Co-Redemptrix) mají hodně dočinění s 2 Tes 2:9-12, 2 Kor 11:14, a nic s Marií. 

1. Zesnulí nemohou jít zpět mezi nás – Lk 16:26.  

2. Ježíš vyřkl princip, že kdo nevěří Božím slovům (Bibli), neuvěří (Pravdě) ani kdyby k němu přišel mrtvý – Lk 16:31.

Každý, kdo pořádně studuje Bibli, podle těchto veršů ví, že to, co se „zjevuje“ (např. Fatima, Lourdes, Medjugorje), není ta Marie, která porodila našeho Spasitele. Jak to může někdo nepoznat, když se „to“ rouhá! To, co se zjevuje, se nazývá „spoluspasitelkou,“ ale v Písmu se píše, že jediný spasitel a cesta k Bohu je Kristus, nikdo jiný, ani jeho pozemská matka ne. 1 Tim 2:5-6 – jediný prostředník mezi Bohem a člověkem je Ježíš Kristus. Též viz 1 Jn 5:11-12, Sk 4:12, Jn 14:6, Sk 10:42-43, 1 Kor 3:11. To, co se zjevuje se nazývá právě „Královnou nebes,“ a tvrdí i další hereze, které by zbožná Marie nikdy neřekla.  Lidi, to, co se zjevuje, je ve skutečnosti jeden z nejlepších satanových lživých divů! – 2 Tes 2:9. Satan, padlý cherub, má schopnost dělat určité divy a třeba i „uzdravit,“ hlavně, že nějakým „zázrakem“ získá vaši duši!

Co řadový katolík? Co jsem výše zmínil, se týká především katolického vedení, které vede své ovečky do nebiblického učení a praktik. To neznamená, že řadový katolík má výmluvu. Nicméně, vzhledem ke složitosti stavu církve a velikosti Boží milosti, ochotně připustím, že je možné, že i řadový katolík dojde v tom Babylónu katolických praktik ke spáse pokáním a vírou v Ježíše Krista. Ale už nechápu, proč by znovuzrozený katolík, kterém u Svatý Duch otevřel duchovní oči, chtěl v tom prostředí nebiblických praktik a učení setrvávat i po své spáse.

Bůh dal katolické církvi příležitost činit pokání, ale ona to neučinila. Bůh jí poslal Wiclifa, Cranmera, Luthera a další reformátory, kteří požadovali od Římské církve, aby činila pokání od své nepravosti, ale ona to neučinila. 

Naopak, v 19. Století Římská církev všemu nasadila korunu, když vyhlásila neomylnost svých papežů. Toto dogma je tak nesmyslné, že mnoho biskupů prohlásilo: „Tohle zachází moc daleko. Přece víme, že papeži nejednou zrušili edikty předchozích papežů.“ Ale Římská církev nikdy pokání nečinila a dál přidávala k dlouhému seznamu svých hříchů. Ježíš řekl, že ji uvrhne do Velkého Soužení, popsaného v dalších kapitolách Zjevení.             

Závěr:

Efez (historická doba) skončil v prvním století. Smyrna skončila r. 312 a Pergamos v 6. Století. Ale Thyatira začala v 7. století, a pokračuje až do Velkého soužení, kde se projeví jako Záhada, Babylón Veliký – Zj 17. Její děti budou souzeny, ale kdykoliv se najde jedinec, který „nepoznal hlubiny satanovy,“ a byl Pánu věrný, toho Pán vezme za svého. Ježíš je napomíná, aby vydrželi, dokud nepřijde. Tomu, kdo vytrvá, Pán dá to, po čem Řím vždy šel – vládu nad národy. Budou s ním kralovat, až se vrátí. Tudíž naděje Druhého příchodu Krista je jim předložena a má důležité místo v těchto listech.

Kapitola třetí popisuje zbývající 3 církve. Kromě konkrétních sborů v Malé Asii na konci prvního století n.L., představují též typy církví v dnešní době a samozřejmě historická období, kterými církev procházela. Nechci říct vývoj církve, protože církev se nemá kam vyvíjet. Buď Kristu zůstává věrná, jako byla na počátku nebo je mu nevěrná, a nebo mu dokonce nepatří (Mt 7:21-27). 

© 2009, 2013 Milan Tachecí